Umíme ji měřit, učíme se s ní pracovat
Minule jsme popsali, co dnes rozumíme pod pojmem „únava“, proč je její monitorování pro sportovní trénink zcela klíčové a jak z jejího komplexního sledování profitovat z pohledu uživatele, který hledá relativně jednoduchou cestu k praktickému využití. Celým článkem se prolínala informace, že největší neznámou v oblasti ÚNAVY a jejího vlivu na sportovní výkon, ale i kvalitu života, je „nový fenomén“ CENTRÁLNÍ ÚNAVY. Právě jí se budeme věnovat detailněji v navazujících dílech, které budou směřovat k více „pro
Co je stále poměrně často překážkou pochopení využití možnosti monitoringu centrální únavy v praxi?
Vztah mezi zatížením a únavou je právem považován za „dose response relationship“ což znamená, že mezi těmito proměnnými, existuje jistá závislost. Na rozdíl od dlouhodobých představ ovlivněných mimo jiné i historickou nemožností tento stav spolehlivě měřit, zde NEEXISTUJE ZÁVISLOST PŘÍMÁ/LINEÁLNÍ. Naopak, vztah mezi zatížením a únavou je daleko komplikovanější a je ovlivněn řadou lépe, či hůře identifikovatelných vlivů, které se samotným zatížením souvisí daleko volněji, případně s ním nesouvisí vůbec.
K výše prezentovanému nepochopení nahrává i jednoduše sledovatelný vztah mezi zatížením a únavou periferní, který se naopak jeví velmi lineárně (čím více trénuji, tím více mne bolí nohy). Mnoho sportovců tak „logicky“ považuje tento vztah za jediný existující a tím pádem shledávají orientaci podle velikosti předchozího zatížení a následných subjektivních pocitů za jedinou možnou a zcela dostačující.
Pokrok a využívání nových informací však nelze zastavit, a proto si při hledání efektivnějších cest stále větší část sportovní veřejnosti uvědomuje klíčovou roli CENTRÁLNÍ ÚNAVY, do které se projevují všechny proměnné, reálně ovlivňující aktuální schopnost organismu adaptovat se na zatížení a tím reálně zvyšovat výkonnost. K centrální únavě je potřeba, především v oblasti vrcholového sportu, přistupovat jako ke „stavu“, který konečně začínáme umět monitorovat a musíme intenzivně pracovat na jeho co nejlepší interpretaci. Díky sledování centrální únavy totiž můžeme získat daleko lepší obrázek o reálném vztahu mezi zatížením a komplexní únavou a mezi regenerací a jejím dopadem na stav organismu.
Praktické využití monitoringu CU musí stát na těchto základních pilířích:
• Porozumění vlivu únavy na úroveň následné adaptace (viz. minulý díl - odkaz)
• Porozumění tomu, co přesně měříme (co centrální únava reprezentuje)
• Připravenosti na, někdy dost zásadní, změnu v zažitých přístupech a postupech
Přesto, že to není raketová věda, nelze očekávat existenci „instantního“, zázračného řešení – „fit for all“ slibujícího převratné zlepšování, bez experimentování a vynaložení přiměřeného úsilí. Pokud se chcete přiblížit svým genetickým limitům, nebo je dokonce překročit (ať už v oblasti výkonnosti nebo kvality života), musíte být připraveni do dané činnosti investovat.
„Když si hrajete s ohněm, můžete se spálit, ale také předvést skvělou show, pokud to dotáhnete do zdárného konce.“
Co měříme a co nového přináší možnost monitorovat CU?
Jako každá novinka a inovace přináší i možnost sledování centrální únavy na jedné straně pochopitelné obavy, které jsou přirozeně vždy spojené s využitím něčeho „nového“. V tomto případě navíc něčeho, na co „si nelze sáhnout“ s tím se přesvědčit o reálné existenci. Na druhé straně však přináší jedinečnou příležitost využít nových technologií a poznatků k dalšímu posunu vpřed. Ať už v rámci vlastní či svěřencovy výkonnosti, či vlastních zkušeností a poznatků.
Pro detailní analýzu vlivu tréninku na centrální řízení a vlivu centrálního řízení na následný trénink je zásadní akceptovat řadu faktorů, které centrální únavu výrazně ovlivňují (ty často stojí však (někdy pouze zdánlivě) mimo očekávanou přímou souvislost mezi zátěží a výsledným stavem). Vedle těch stále více zjevných faktorů, jakými jsou vliv spánku, výživy, psychiky, emocí, motivace, vnějšího prostředí atd. jsou to i faktory pohybující se zcela mimo rámec laického popisu. Jejich role je však často klíčová a tím pádem ji rozhodně nelze opomíjet. Pokud je nechceme do hloubky studovat, musíme minimálně akceptovat, že jejich vliv může zcela fyziologicky, a i velmi výrazně ovlivnit aktuální stav, a právě tím nabourat základní představu o existenci téměř lineární závislosti mezi velikostí zatížení a výsledným stavem a reakcí organismu. Přesto, že se nehodláme detailně zabývat popisem vědecko-výzkumných poznatků o všech faktorech ovlivňující centrální únavu, bude pro pochopení komplexnosti jevů dobré alespoň zmínit/vypsat ty nejzákladnější a nejlépe popsané. Jsou jimi:
• vliv neurotransmiterů (především dopaminu a serotoninu) na projevy centrální únavy,
• role cytokininů a zánětlivých procesů v řízení a ovlivnění metabolismu a projevů centrální únavy,
• vliv mikroflóry (mikrobiomu) na tvorbu neurotransmiterů a celkové centrální řízení.
Pro pochopení toho, co vlastně při sledování centrální únavy měříme je opět potřeba zdůraznit, že centrální únava není jednorázový stav nebo jednorázová odpověď na zatížení. Je to výsledek vzájemné interakce mnoha faktorů a vlivů. Aktivita CNS tak není závislá pouze na aktivitě neurotransmiterů a není vlastně ani zcela centrální. Jak již bylo zmíněno, tak například i aktuální úroveň zánětlivých procesů či emocionální stav ovlivňuje to, jak organismus výsledně reaguje na trénink či další změny životního stylu. Nejnovější výzkumy ukazují stále více dalších a dalších faktorů, které mohou hrát v tomto systému významnou roli. Dr. Meeusen a jeho kolegové věnující se dlouhodobě popisu „únavy“ v jejím nejširším prokázaném pojetí, zakončují jeden z jejich klíčových článků takto:
“Obecně platí závěr, že neurochemické procesy v mozku ovlivňují výrazně komplexní regulaci únavy, roli zde hraje ale i řada jiných vlivů (mediátorů). ”
I díky tomu jak „komplikovaně“ to může znít, se v minulosti o roli centrální únavy stále spíše více mluvilo, než aby se její vliv jakkoli výrazněji aplikoval do tréninku. S moderními možnostmi monitoringu se však situace postupně otáčí.
Jak je vidět, zredukovat význam únavy pouze na sledování únavy periferní není dostačující. Pouze komplexní pojetí únavy ovlivněné centrálními i periferními aspekty je správným přístupem, ze kterého je potřeba vycházet při sledování její role a jejího vztahu s regenerací organismu.
I když si v některých situacích musíme přiznat, že neumíme (teď ale už alespoň víme, že především díky komplexitě faktorů, které ji ovlivňují) najít aktuální příčinnou souvislost mezi předchozími vlivy a aktuální úrovní centrální únavy -> VŽDY PLATÍ, že celkový aktuální stav reálně významně ovlivňuje schopnost organismu reagovat pozitivně na následné zatížení a měl by proto být zohledněn při jeho plánování!!!
To, že řadu vlivů a příčinných souvislostí mezi nimi a únavou neumíme popsat neznamená, že můžeme jejich vliv ignorovat. Naopak to pouze podtrhuje důležitost využití dostupného monitorování aktuálního stavu a jeho zohlednění při řízení dalších kroků.
V kontrastu s výše uvedenými skutečnostmi stále sledujeme trenéry (a sportovce) řídící se pouze podle aktuálních výkonnostních parametrů, doplněných alespoň v některých případech o sledování změn nálady a subjektivních pocitů. Ačkoli jsou to přístupy, které rozhodně nelze opomíjet a zájem o pocity sportovce zlepšuje i komunikaci mezi nim a trenérem, jedná se o postup spíše intuitivní, který může vést k mnoha chybám. Není důvod „vlastní pozorování“ sportovce bagatelizovat, na druhou stranu by neměly být takto získané informace přeceňovány a rozhodně by neměly být považovány za dostatečný, relevantní zdroj informací pro zhodnocení aktuálního stavu. Nové technologie přináší do oblasti detekce únavy až „hrozivé množství“ nových informací. Jejich praktické využívání zatím však zásadně zaostává za jejich reálným potenciálem. S aktuálními možnostmi musíme vidět podstatu moderního tréninku jako snahu o co nepřesnější a nejčasnější detekci reálného stavu organismu umožňující co nejefektivnější úpravu zatížení. Především v oblasti vrcholového sportu je míra talentů špičkových sportovců velmi podobná - množství tréninku je na nejvyšší možné úrovni. Jeho správné řízení pak skýtá největší/jediný potenciál pro získání další konkurenční výhody.
*** Odkud (také) čerpáme informace?
Frontiers in physiology:
Fatigue is a brain-derivede motion that regulates the exercise behavior to ensure theprotection of whole body homeostasis
TimothyDavidNoakes
Exercise immunology review · March 2019
Neuroimmunological and Neuroenergetic Aspects in Exercise-Induced Fatigue
Sebastian Proschinger and Jens Freese
Sports Med 2006
Central Fatigue: The Serotonin Hypothesis and Beyond
Romain Meeusen, Philip Watson, Hiroshi Hasegawa,Bart Roelands, Maria F. Piacentini
Heart International 2016
Influence diagram of physiological and environmental factors affecting heart rate variability: an extended literature overview
Julien Fatisson, Victor Oswald, François Lalonde