Vliv sportovního tréninku na HRV

Dlouhodobý vytrvalostní trénink je hlavním nefarmakologickým faktorem zvyšujícím HRV a takto trénovaní jedinci mají vyšší úroveň HRV při srovnání s osobami se sedavým životním stylem. Toto zlepšení kardiovaskulární autonomní kontroly má pravděpodobně tréninkem vyvolané kardioprotektivní účinky. K docílení pozitivních změn, je však zapotřebí dostatečně velký tréninkový podnět (Carter et al., 2003; Stejskal 2008).

Pravidelná pohybová aktivita je doprovázena jednak subjektivním pocitem lepšího zdraví, ale také vyššími hodnotami ukazatelů vagové aktivity. U longitudinálně trénovaných vytrvalostních sportovců nacházíme díky zvýšené aktivitě parasympatiku nižší klidovou srdeční frekvenci a rychlejší návrat srdeční frekvence k původní velikosti po tělesné zátěži (Buchheit et al., 2004).

Hodnoty parametrů SA HRV se mohou u jedinců navzájem velmi výrazně odlišovat stejně jako reakce na tréninkové zatížení. Hledání optimálního poměru mezi objemem a intenzitou tréninku je klíčovým problémem sportovního tréninku. Není-li dosaženo rovnováhy mezi tréninkem a zotavením a dojde-li k překročení adaptační změny sportovce, nastane jeho přetížení. Při chronické přetěžování organismu sportovce dochází k poklesu sportovní výkonnosti, který může být dlouhodobý, popř. i trvalý, tzv. syndrom přetrénování (Stejskal, 2002, 2008). Porucha funkce ANS patří k hlavním příčinám vzniku přetrénování. U vagového přetrénování, jež je typické pro pozdní fázi syndromu, dochází k výrazným známkám redukované sympatické aktivity. Při přetížení a v časné fázi přetrénování dojde k poklesu výkonnosti ANS, která se projevuje výrazným snížením vagové aktivity a k posunu sympatovagové rovnováhy směrem k sympatiku (Stejskal, 2002, 2008, Stejskal & Salinger, 2002).